Pár vypečených fotek z plavání

2008–06–19 V Orce pod vodou ©Orca

Obrázek funguje jako odkaz do galerie s pár fotkami z konce Dádova třetího kurzu v Orce v polovině června. Teď, pokud je teplo, jsme několikrát byli na koupališti v Lukách nad Jihlavou. I když je tam voda ve srovnání s vyhřívaným bazénem v Orce ledová, Dádovi se tam strašně líbilo. Plaval ve velkém bazénu s páskem a kroužky na pažích. A jindy se zase čvachtá doma na zahrádce v bazénku, i když to není tak úplně ono (ale oproti tomu na fotkách má už teď bazén větší). Od září budeme zase chodit do kurzu v Orce.

Konečně přestěhováni!

2008–06–03 Bubi na verande, kramy v dome, bordel na dvore

Tak jsme se koncem minulého týdne přestěhovali z nájemního bytu v Jihlavě do našeho domečku v Kozlově. Jsme šťastní, že to máme za sebou. Bylo to hodně vyčerpávající. Na mysl mi během stěhování několikrát přišlo staré rčení „je lepší dvakrát vyhořet než se jednou stěhovat“. S vyhořením zatím nemáme vlastní zkušenost, ani ji nechceme, ale se stěhováním již ano.

Den D jsme vyhlásili na minulý čtvrtek. V práci jsem si vzal dovolenou a objednal jsem stěhováky. Měli jsme objednané jen základní stěhování – vynošení věcí z domu (včetně staré kuchyňské linky z půdy na úrovni čtvrtého patra!) do stěhovacího auta, dopravu, nanošení věcí do domku. Balit věci do krabic jsme začali mírným tempem v předstihu, plán byl vše dobalit a připravit ve středu večer, eventuálně v noci.

Rozhodli jsme se ale nevynechat ve středu odpoledne jednu z posledních lekcí Dádova plavání, a co čert nechtěl, Dáda uklouzl ve sprše a udělal si lehký otřes mozku. Jeli jsme tedy na pohotovost do nemocnice, kde ho vyšetřilo několik mladých a příjemných doktorů a doktorek. Ti potvrdili moji laickou diagnózu, i když se Dádovi mezitím dost přilepšilo. Ale jak to u malých dětí bývá, nechali si ho tam na pozorování. Dohoda, který z nás s ním v nemocnici zůstane, byla jednoduchá: maminka. Na tatínka tedy zbylo zajistit vlastní stěhování. Naštěstí jsme již předtím byli domluveni s babičkou, která nám přislíbila na čtvrtek pomoc. Poté, co jsem odjel z nemocnice, podle instrukcí maminky nakoupil některé potraviny a doma zabalil všemožné věci na plánované tři dny pobytu, což bylo ztíženo tím, že jedna část věcí již byla zabalena a druhá byla ve značném chaosu, vše zavezl do nemocnice a vrátil se domů, bylo dost pozdě a já neměl sílu pokračovat v balení. Nechal jsem to na ráno a přivstal si.

Stihnout vše systematicky a pečlivě zabalit nebylo možné. Nakonec ale vše dobře dopadlo, naloženo bylo s překvapivou rychlostí, a stěhováci do Kozlova odvezli zcela zaplněné velké stěhovací auto našich věcí. Za úspěch nepovažuji to, že je odstěhován starý kredenc z půdy (který jsem si nedokázal představit stěhovat vlastními silami), ale to, že se podařilo přestěhovat zánovní velkou dřevotřískovou šatní skříň ze síně. To pro mně bylo ještě méně představitelné: skříň je těžká jako kráva a navíc bylo všem kdo ji viděli jasné, že vcelku nemůže v žádném případě projít dveřmi. Skříň jsem před třemi roky sestavoval z demontu přímo na místě, a vzhledem k tomu, že spoje byly i lepeny bylo jasné, že bez poškození ji nebude možno zpět rozebrat. Lidský zrak ale klame. Přeměřením skříně jsem zjistil, že na šířku je menší než na výšku, a že s malou rezervou dveřmi projde. Přesvědčil jsem o tom i stěhováky, kteří tomu zprvu nemohli uvěřit. Po odmontování dvířek nakonec prošla.

Zbývalo „pár“ věcí, které jsme si buď chtěli převézt sami, nebo které se nevešly do auta, či jsme je před stěhováním nestačili zabalit nebo jinak připravit (i když stěhováci v tom byli dost efektivní). Zbylé věci jsem demontoval, balil, nakládal a vozil až do neděle, a to i po nocích. Mezi Jihlavou a Kozlovem jsem se ještě otočil autem s vozíkem asi desetkrát. Jako poslední věc mi zbylo rozebrání staré vysloužilé kuchyňské linky. Byli jsme si téměř jistí, že je naše, ale zkusili jsme ji v bytě nechat. Neprošlo to však, majitel bytu nám ji nařídil také odstěhovat. To jsem udělal včera. Jsem teď dost unavený, domek máme chaoticky zarovnaný krámy a hromadu odpadu po rekonstrukci na dvoře ještě k odvezení stavební firmou. Zítra již jdu znovu do práce. Nechápu, kde jsme tolik krámů vzali. Určitě jsme měli před stěhováním vše přebrat a některé věci rovnou vyhodit. Ale to jsme viděli až když bylo vše v Kozlově.

Dáda nakonec byl úplně v pohodě, jen se na dětském oddělení v nemocnici zavřený na pokoji s maminkou v „klidovém režimu“ dost nudil a zlobil. Nakonec mamince vyhověli a propustili je po necelých dvou dnech už v pátek, i když původně to vypadalo na tři dny hospitalizace.

Stali se z nás "Kozlováci"

Dnes jsme zajeli s Lenkou a Dádou na obecní úřad do Kozlova a přihlásili jsme se tam k trvalému pobytu. Paní starostka nás mile přivítala. Vyřídili jsme přihlašovací lístky, zaplatili poplatky za svoz odpadů a ze psů, a pobavili se o školce a o mladých rodinách v obci. Školka v obci naštěstí funguje, ale v poslední době se rodí málo dětí.

Tento krok naznačuje naše brzké stěhování do nového. Loni jsme v Kozlově koupili skromný domek, jehož vnitřní rekonstrukce by měla být hotova koncem tohoto měsíce. Stěhovat se chceme v květnu. Už se nemůžeme dočkat. Ne tak stěhování samotného, to bude pěkná fuška, ale toho až budeme ve svém, v klidném prostředí pryč z města.

Teď tedy máme (hlavně tatínek, na kterého je nyní psána většina smluv) o zábavu postaráno. Kromě běžného provozu a dohledu nad finišující rekonstrukcí se ještě budeme zabývat hlášením změny adresy na spoustě různých úřadů a dalších míst tak, abychom vyhověli předepsaným termínům a hlavně aby nám na starou adresu nechodila po odstěhování na konci května pošta.

Pavel, Lenka, Daniel Jan, Amálie Ema, Stella Marie